Vítejte v Bradavicích

V úzké, měsícem ozářené uličce se znenadání objevili dva muži. Chvíli jen tiše stáli a obezřetně na sebe navzájem mířili svými hůlkami. V okamžiku, kdy jeden druhého rozpoznali spěšně ukryli své hůlky do hábitů a dál již pokračovali bok po boku.

„Něco nového?" zeptal se ten vyšší.
„Jen to nejlepší," odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována z levé strany nízkým porostem divoce rostoucích ostružinových keřů a z pravé strany vysokým, udržovaným živým plotem. Dlouhé hábity oběma mužům při chůzi lehce povlávaly kolem kotníků.

„Už jsem se začínal bát, že to nestihnu," řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě objevovaly a mizely ve stínu tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit.
„Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale myslím, že bude spokojen. I vy vypadáte dobře naladěn, věříte, že Vás přijme v dobrém?" Snape přikývl, ale více to nerozebíral.

Zahnuli doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot se zatočil jejich směrem, pokračoval podél příjezdové cesty a mizel ve stínech za mohutnými křídly impozantních železných vrat, která mužům přehradila cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil, beze slov jen oba udělali levou rukou jakési rychlé znamení a prošli přímo skrz zavřená vrata, jako kdyby se jejich temný kov proměnil v kouř. Když tisové keře na chvíli utlumily zvuk jejich kroků, zaslechli zprava nějaký šramot. Yaxley rychle pozdvihl svou hůlku a namířil ji nad hlavu svého společníka, zdrojem hluku se ukázal být obyčejný, zářivě bílý páv, který si majestátně vykračoval po vrcholku živého plotu.

„Luciusovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…" odfrkl Yaxley a zastrčil hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, okna v přízemí jako by se třpytila diamantovými odlesky. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet šum fontány. Pod nohama jim křupal štěrk, když Snape s Yaxleyem dorazili k hlavním dveřím tak se před nimi náhle otevřely. Poblíž však nebyl nikdo, kdo by je otevřel. Vstupní hala byla obrovská, nepříliš osvětlená, s přepychovou výzdobou, většinu kamenné podlahy pokrýval koberec s výrazným vzorem. Oči portrétů kolem kterých Snape s Yaxleym procházeli, se za nimi unuděně otáčely. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, jen na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících kolem dlouhého vyřezávaného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Místnost byla osvětlena jen odlesky plamenů ohně z mramorového krbu, které se odrážely ve zbarveném zrcadle. Snape i Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu.

Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama bezduchá lidská postava, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na povrchu vyleštěného stolu.

Nikdo z lidí, kteří u něj seděli, nevěnoval bizarní postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley, Snape," ozval se vysoký, ostrý hlas z čela stolu.
„Jdete na poslední chvíli."Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozeznat víc, než jeho siluetu.

Ale jak se přiblížili, rysy jeho obličeje vystupovaly i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, rozšířené nozdry a lesknoucí se rudé oči se svislými zorničkami. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem," řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici.
„Yaxley – vedle Dolohova."Oba muži zaujali určená místa.

Většina párů očí za stolem však sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Nuže?"„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harryho Pottera z jeho současného bezpečného úkrytu příští sobotu po setmění."

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně zavrtěli, všichni upřeně zírali na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění," opakoval Voldemort. Své rudé oči zabořil do černých - Snapových tak soustředěně, že někteří přísedící nevydrželi a odvrátili zrak, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce jeho bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – " „ – ze zdroje, o kterém jsme se bavili," potvrdil Snape.
„Můj pane." Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi.

Všechny obličeje se rázem otočily k němu.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak."
Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval.
„Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct."

Snape se pousmál.
„Mé zdroje říkají, že existuje plán, jak nás svést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá."

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou," řekl Yaxley.

„Pokud byl ovlivněn matoucím kouzlem, tak to samozřejmě tvrdí s jistotou," řekl Snape.

„Já ujišťuji vás Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harryho Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád totiž věří, že jsme ministerstvo infiltrovali."

„Pak alespoň jednu věc Řád odhadl správně, ne?" řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sípavě se zachechtal a jeho smích se ozvěnou nesl po celé místnosti.

Voldemort ale zústal vážný. Jeho pohled se pomalu pozvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Můj pane," pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce poslouží celá skupina Bystrozorů – "

Voldemort pozvedl velkou bílou ruku. Yaxley hned zmlkl a uraženě sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?"

„V domě jednoho ze členů Řádu," řekl Snape.
„Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, nejvyšší kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se tam ten chlapec dostane, bude prakticky nemožné zmocnit se ho, pokud by ovšem Ministerstvo nepadlo do příští soboty, což by nám mohlo umožnit zneškodnit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali."

„Co vy na to, Yaxley?" zvolal Voldemort směrem ke vzdálenějšímu konci stolu, s plamínky tančícími v jeho rudých očích.
„Padne ministerstvo do příští soboty?"

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley lehce pohnul rameny.

„Můj Pane, přináším dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského osobního nasazení – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.

"Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně.

Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek," řekl Voldemort, „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými lidmi. Jediný neúspěšný pokus usilující o ministrův život by mě vrátil o hodně zpátky."

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit."

„Pokud ovšem nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu," řekl Voldemort.

„Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mojí kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se k chlapci v jeho novém úkrytu nedostaneme, tak to musíme zvládnout dříve, již během jeho přepravy."

„Máme ale výhodu, můj Pane," řekl Yaxley, který se snažil získat alespoň jednu drobnou pochvalu.

„Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět."

„Neudělá ani jedno z toho," řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu spojenému s ministerstvem."

„Tím lépe," pronesl Voldemort. „Bude se muset přesouvat vzduchem. Mnohem jednodušší pro jeho únos, řekl bych."

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčející postavu, zatímco mluvil dál,

„Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo příliš mnoho chyb a některé z nich i z mojí strany. Že Potter vůbec ještě žije, je z větší části důsledkem mých chyb, než zásluhou jeho schopností."

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco zamyšleně sledoval bezduchou rotující postavu.

„Díky nedbalosti byly všechny mé nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty, jen díky jejich štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Právě já musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu."

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících pohlédlo překvapeně dolů, hledajíc zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku," řekl Voldemort ledovým hlasem, stále upřeně zíral na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?"

„Ano m-můj Pane," vyjekl mužíček zapadlý tak hluboko ve své židli, že se na první pohled zdála neobsazená. Slezl ze židle a vyběhl z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých nohsledů, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, od někoho z vás půjčit hůlku."

Tváře kolem něj najednou byly plné zděšení, jako kdyby jim oznámil, že si ji chce půjčit i s rukou jejího majitele.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?"

„Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."

„Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?"

„Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.

„A jádro?"

„Dračí – blána ze srdce draka."

„Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.

Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"

Někdo z davu se posměšně zachechtal.

„Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"

„Ne – nic, můj Pane!"
„Taková lež, Luciusi…"

Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"

„Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
„Přáli jsme si to – opravdu."

Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.

„Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, „mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."

Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. „To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."

Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
„Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"

„Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"

Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane."

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."

Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."

„Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.

„Budeš jim hlídat vlčátka?"

Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. „Už dost."

Smích se naráz vytratil.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
„Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."

„Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.

„Jakmile bude příležitost!"

„Budete ji mít," řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen

„Severusi! Pomoz mi!"

„Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
„A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.

Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
„Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."

Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi…, prosím…, prosím…"

„Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.

„Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"

Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.

„Avada Kedavra"

Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.

„Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.