12. kapitola - Magie je síla
Srpen
se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené
trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12
se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s
číslem 12.
Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už
dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle
sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.
Zatím
neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden
nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého
zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na
spoj mezi dvěma domy.
Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po
sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení.
Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala
se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v
jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený
výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a
vypadal zklamaně.
Prvního září se na náměstí skrývalo více
postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích,
přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale
důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.
Jak se
blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného
deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že
objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého
nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed,
ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího
nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.
Mezitím Harry,
uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se
přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli
jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si
neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou
chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou
kopii Denního většce.
Uvítal ho obvyklý šepot „Severus Snape“, ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.
„Nezabil jsem tě,“ řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.
Počkal,
než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se
ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:
„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“
Kuchyně
byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné
nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a
talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně
plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic
však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní
přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších
měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu
pohupoval Regulusův medailon.
„Zujte si boty, prosím, pane
Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“ zaskřehotal Krátura, vzal
mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých
šatů, které však byly právě vyprány.
„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.
On
i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli
přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu.
Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim,
hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.
Zírala na ně
veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a
černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:
SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL
„Ne!“ vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.
Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.
„Severus
Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl
dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole.
Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity
Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele
Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“
„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -“
„Jako
potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v
Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron
nadskočili.
Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“
„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“
Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.
„Ostatní
učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu,
vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle
Carrowsovi?“
„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou
uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to
přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, „nevidím
jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a
Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo
dostat pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí.
Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“
Krátura
začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral
polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.
„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“
Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.
„Stále
je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než
normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a
vyrazíme na Bradavický Express.“
Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“
Harry
si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali
vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl
si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná
přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe
podkopat Snapeův nový režim.
„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl.“
„To
se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své
židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.
„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?
„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.
Nesla
velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z
kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a
chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té
miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.
„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.
„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.
Phineas
Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na
Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích –
oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze
a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných
kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo
neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.
„Snape může poslat Phinease
Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“ vysvětlovala Hermiona Ronovi,
když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky.“
„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?“
„Nic,“
odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec
se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“
Ron
uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné
pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a
zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky
ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a
znepokojeně.
„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva
přichází do práce letaxovou sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě
Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky – myslí si o sobě, že je
moc důležitá.“
„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.
„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.
„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona
upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které
spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.
„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.
„No a to na tom tak záleží?“
„Rone,
všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme
se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty
nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je
účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“
„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“
„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo...“
„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.
„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.
„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně,
že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo
víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo
celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten
medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá
se otevřít.“
„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“
„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.
Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.
„Víme
všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že
už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se
teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron
slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme,
kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa,
jak říká svému kamarádovi...“
„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala hned Hermiona.
„Přesně
tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch
divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu
čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“
„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.
„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl Harry. „Je čas jednat.“
Bylo
vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý,
ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.
Strávili
předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm
špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl
díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z
pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a
zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na
stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní
Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.
„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry.“
„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal.“
„Jedna
věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a
druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého
Denního Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří
se ještě nedostavili k vyšetřování!“
„A ty zrovna umíráš na
kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na
kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“
„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?“
Ve
chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy
na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a
pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.
„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“
Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.
„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“
Hermiona
se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do
haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za
sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.
Plachtil
slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a
vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou
vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.
Dveře
se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve
chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí
strach.
„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.
Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.
„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!“
Když
nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé
haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel
hůlku.
„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“
Zvedl
svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se
je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...
„Harry! HARRY!“
Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.
„Harry, otevři!“
Věděl,
že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila
se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za
ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně
vypadající koupelny.
„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.
„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“
„Harry,
prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala.
„Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“
Harry se posadil na okraj vany.
„Dobře.
Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně
zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli
tam jenom...“
„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál
chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je
NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět
ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“
„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub.“
„Nikdy
jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad
rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“
Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.
„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím
to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět
ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“
„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče.“
„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý.“
„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“
„Třeba
má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je
lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje
hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“
„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.
„Harry,
pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to
jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní
síly?“
„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!“
Dívali
se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí
protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě
dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.
„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“
Do
postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli
znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat
slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji,
ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse,
Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.
Když
zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách
a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom,
jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.
Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.
„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.
„Ne na dlouho,“ zívl Harry.
Hermionu
našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které
připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který
Harry vídal vždy před zkouškami.
„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.
„Mnoholičný
lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro
všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely,
Prodloužené uši...“
Rychle zhltli snídani a zvedali se k
odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro
ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.
„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“
Na
cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už
měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se
s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.
Po
obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že
se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.
„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“
„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.
„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“ vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“
Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.
„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť a...“
„...budeme
čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu
jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.
Ani ne
za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s
jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém
světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si
neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo
do hrudníku a ona se svalila na zem.
„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.
Přenesli
malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a
přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který
vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.
„Je
to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala
jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků
nesprávně užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“
Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona
vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu
a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile
si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.
„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“
Rychle
zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si
nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár
vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající,
čaroděj se objevil přímo před nimi.
„Ó, ahoj, Mafaldo.“
„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“
„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.
Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.
„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“
„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.
Čaroděj
si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve
chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak
silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.
„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“
„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou.“
Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.
„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.
Konečně
to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a
zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron
vyškubl z ruky a hromadu zvratků.
„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.
„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“
řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně
si myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc
pozornosti.“
„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“
Během
dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl
na sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.
„Zvláštní,
že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já jsem
Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“
„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já se vrátím s nějakými vlasy.“
Musel
čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji
vedle dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně
se Ron s Hermionou objevili.
„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a
předala Harrymu několik kudrnatých černých vlasů, „ale šel domů s
hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže budeš potřebovat
větší plášť.“
Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura
vyžehlil a Harry se napil lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila,
byl vysoký víc jak šest stop a při pohledu na svá svalnatá ramena, si
řekl, že i silák. Taky měl bradku. Složil neviditelný plášť pod šaty i
se svými brýlemi a přidal se k ostatním.
„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad ním tyčil jako věž.
„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“
Vyšli spolu z aleje.
Stáli
teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí
obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.
„Uvidíme
se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a Ron
se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co
vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými
kachličkami.
„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton do dírky ve dveřích.
„Jak
osina v zadnici, co, když musíme chodit do práce tímhle způsobem! Kdo
myslí, že se tu objeví? Harry Potter?“ Čaroděj zaburácel smíchem nad
vlastním vtipem zatímco se Ron nuceně pousmál.
„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ A vydali se s Harrym do sousedních kabinek.
Po
Harryho levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a
podíval se dírou pod kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých
chodidel, jak vstupují do záchodu. Podíval se doleva a spatřil Rona,
jak na něj zírá.
„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký.
Oba
vstali. Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu.
Věděl ale, že je to tak správně – ačkoliv stál ve vodě, jeho boty,
chodidla i plášť zůstávaly suché. Natáhl se, zatáhl za řetízek a v
další chvíli se sklouznul dolů po skluzavce a vynořil se z krbu na
Ministerstvu kouzel.
Neohrabaně vstal. Měl teď daleko větší
tělo, než na jaké byl zvyklý. Ohromné Atrium se zdálo být temnější, než
si Harry pamatoval. Minule stála uprostřed haly zlatá fontána, ale teď
vládla scéně obrovská socha z černého kamene. Bylo to dost děsivé, jak
socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně vyřezaných trůnech a
dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Pod nimi se skvěl vytesaný
nápis: MAGIE JE MOC.
Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za ním.
„Z cesty, nemůže...jej...promiň Runcorne.“
Očividně vystrašený kouzelník se dal rychle do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry nyní zosobňoval, zastrašil.
„Hej“
šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl drobnou čarodějku a podsaditého
kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.
„Dorazil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu.
„Ne, ještě je pořád zaseklej v rouře,“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné...To je příšerný, co?" řekla Harrymu, který zíral na sochu. „Viděls na čem sedí?“
Harry
se podíval trochu pozorněji a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že
byly dekorativně vyřezané trůny, byla ve skutečnosti kupa lidských těl.
Stovky
a stovky nahých mužů, žen i dětí, s hloupě vypadajícími a ošklivými
obličeji, zkroucení a stlačení společně podpírali váhu dvou kouzelníků.
„Mudlové“ šeptla Hermiona „Na svém správném místě. Pojďme dál.“
Připojili
se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým branám na konci haly
a co nejpozorněji sledovali okolí. Neuviděli však ani náznak
charakteristické postavy Dolores Umbridgeové. Prošli skrz bránu do
menší haly, kde se tvořili fronty k dvaceti zlatým mřížím, za nimiž se
skrývaly výtahy. Jen se k jedné z nich připojily, neznámý hlas zavolal:
„Cattermole!“
Dívali
se kolem a Harryho žaludek se obrátil vzhůru nohama. Jeden ze
Smrtijedů, kteří byli svědkem Brumbálovy vraždy, kráčel směrem k nim.
Ministerští pracovníci vedle nich sklopili pohledy k zemi. Harry cítil
že z něj měli strach.
Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla
tak nějak v rozporu s jeho nádherným splývajícím pláštěm prošitým
mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí výtahů pochlebovačně
zvolal:
„Dobré ráno, Yaxley!“ ale ten jej ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z údržby, aby se postaral o mojí kancelář. Pořád mi v ní prší.“
Ron se díval kolem, jako by doufal, že se ozve někdo jiný, ale nikdo nepromluvil.
„Prší...ve - ve vaší kanceláři? To...to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířily.
„Tak ty si myslíš, že je to vtipné, co Cattermole?“
Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.
„Ne,” dodal Ron, “samozřejmě, že ne...“
„Uvědomuješ
si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji ženu?
Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku,
zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s
nějakou čistokrevnou.“
Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě zakašlala a otočila se.
„Já – já –“ koktal Ron.
„Kdyby
moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, „...jakože
by si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou...a Oddělení
prosazování kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou
práci, vzal bych si to za svou osobní prioritu. Rozumíš, Cattermole?“
„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak
se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá
nebo bude pokrevní status tvé ženy ještě více nejistý, než je teď.“
Zlatá
mříž před nimi se řinčivě otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem
k Harrymu, který měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel
Yaxley k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona nastoupili do toho
svého, ale nikdo již za nimi nešel. Jako by byli něčím infikováni. Mříž
se s třesknutím zavřela a výtah se vydal směrem nahoru.
“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou.
Vypadal dost sklíčeně.
„Jestli se tam neukážu, moje žena...vlastně Cattermolova žena–“
„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl hlavou.
„To
je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu
postarat o tu Yaxleyho kancelář – ale jak zastavím ten déšť?”
“Zkus
'Finite Intantáte',” řekla Hermiona. “Pokud to bylo zaklínadlo nebo
nějaká kletba, měl by se déšť zastavit. A jestli to nepomůže, tak se
něco pokazilo s Povětrnostním kouzlem, což je už těžší spravit. V tom
případě zkus pro dočasné zmírnění Impervius, abys zachránil jeho věci– “
“Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.
Ale v tu chvíli výtah zavibroval, zastavil a netělesný ženský hlas řekl:
Čtvrté
poschodí, Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, včetně
sekcí pro příšery a hmotná i nehhmotná stvoření, Kancelář pro
spolupráci se skřety a Poradenské kanceláře pro hubení škůdců.”
Mříž
se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových
papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.
„Dobré
ráno, Alberte,” řekl zarostlý chlapík usmívajíc se na Harryho. Když se
výtah opět se skřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu.
Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.
Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal
„Dirk Cresswell, eh? Z oddělení spolupráce se skřety?”
„Přesně
tak, Jsem si docela jistý Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal
a Harry se na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit.
Výtah zastavil a mříže se opět otevřely.
„Druhé
patro, oddělení prosazování kouzelnických zákonů včetně Kanceláře
Nepatřičného užívání kouzel, Ústředí bystrozorů a Správní kancelář
Starostolce,“ řekl hlas čarodějky.
Harry si všiml, že Hermiona
Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu následován dalšími
kouzelníky. Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a
Hermiona velice rychle řekla:
„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc...“
„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”
Zlaté
mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi
čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace – dlouhovlasý
čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná
ropuše, se sametovým kloboukem na svých krátkých vlasech svírající na
hrudi spisové desky.