23. kapitola - Maylfoyovo panství
UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde
*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *
„Zvedni se, ty nicko!“
Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.
„Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“
„Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“
Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.
„Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas.
Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.
„Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.
„Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“
Harry neodpověděl ihned.
„Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“
„Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“
„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.
„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet
„Dudley,“ odpověděl Harry.
„A křestní méno?“
„Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“
„Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“
„Stan Silnička,“ řekl Ron.
„To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce.“
Ozvalo se další zadunění.
„Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve.
„Bardy Weasley.“
„Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.
„Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.
„Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?“
„Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.
„Jak jsi na tom s krví?“
„Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona.
„Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-“
„Odefli jsme,“ řekl Ron.
„Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“
„Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“
„Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.
„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká ti to něco?“
„De.“
„Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“
Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců.
„Má ještě někdo hůlku?“
„Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.
„Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“
„Harry?“
„Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici.“
„Deane?“
„Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato.“
„To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel.
„Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“
„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“
Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.
„Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“
„Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry.
„Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“
„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“
Nastala krátká pauza.
„Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“
„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry.
Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. „Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“
„Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“
Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?
„Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..
Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.
„Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“
„Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“
„Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“
Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč.
„Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“
„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“
„Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“
Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...
Tak blízko..tak blízko...
S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.
„Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem.“
Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.
„Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“
„To ne! To nejsem já!“
Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.
„...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet.
Zavládlo
hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil
proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve
svých myšlenkách sám sebou.
„Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet.
Nikdo
nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se
Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár
kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl
Harrymu do jeho znetvořených rysů.
„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.
„Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“
„Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet.
„Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej...“
A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj.
„Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“
Všichni
ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále
ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na
nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli...
...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...
Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...
...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...
Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...
...čas vyletět vzhůru...
„...a na ministerstvo?“
„Jdi
někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní
neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“
„Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.
„Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam.“
Harry
si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl
nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh
okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo
dovoleno požívat této nejvyšší pocty.
Harryho jizva znovu vzplanula...
...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...
„...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“
„Kdo
tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek
sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů,
jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou –
kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“
...okno
bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl
dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod
přikrývkou...Mrtvá nebo spící...?
„Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?“
„Mohlo
by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších
deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska
další malý štístko.“
Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.
„Vemte
je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč
vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu.
„Na tři! Jedna – dva – tři...
“
Přemístili se a táhli vězně s
sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale
bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé
strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený
vzduch, jeho jizva pálila o to víc...
...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...
Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.
Harryho
oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a
uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To
nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s
útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku
věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že
tu je Harry, byla jiná otázka...
Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“
Vystrašeně
odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na
jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem.
„Jaký je účel vaší návštěvy?“
„Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“
Brána se prudce otevřela.
„Jdeme!“
řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu
vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.
Harry
nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský
páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél
cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal
bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort
dělá, jestli ví, že byl chycen...
Vyzáblá postava se pod svou
přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v
pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na
něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...
„Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“
„Lžeš!“
Harryho
jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on
přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v
přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané
prostranství.
Zalilo je světlo.
„Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas.
„Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet.
„Kdo jste?“
„Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“
Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.
„Vím,
že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte
víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská
šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme
i jeho hůlku! Tady madam...“
Přes své oteklé oči uviděl Harry
Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal
hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.
„Vemte je dovnitř,“ řekla.
„Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty.
„Za
mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je
doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“
Přijímací
místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry
téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový
lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další
portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí
stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy.
„Co to má znamenat?“
Dobře
známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho
panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo
jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále
nesnesitelně pálila.
„Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“
Harry
se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava,
než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho
blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.
„Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak.
Harry
stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném
zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy
opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.
Jeho tvář byla
ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho
tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý
stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to
nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil.
„No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“
„Nevím...Nemůžu
si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se
bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.
„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“
Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.
„Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin...“
„Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl Šedohřbet výhružně.
„Samozřejmě,
že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak
blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své
oteklé oči.
„Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“
„To jsme nebyli my.“
„Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo.
„Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?“
Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.
„Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.
„Radši
bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela
jejím ostrým ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to
Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“
dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá tak, jak ji
Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného
pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“
„A co
potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve
chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo
dopadlo na Hermionu.
„Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano,
ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve
Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“
„Já...možná...jo.“
„Ale
potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl
na Rona. „Jsou to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj,
není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?“
„Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“
Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl.
„Co je to? Co se stalo, Cisso?“
Bellatrix
Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho
pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.
„Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“
„Ano,
ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí
Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“
„Potter?“
zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste
si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!“
Vyhrnula
si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži.
Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...
„Chtěl
jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby
se nedotkla znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl
přiveden do mého domu, takže je to na mně...“
„Na tobě!“
ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci
jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě
ruce pryč!“
„Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“
„Prosím,
odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my,
kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“
„Zlato!“
smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou
volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy
špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest
jeho...jeho..“
Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne
něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její
ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...
„ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!“
Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole.
„Co to je?“ slyšel ji říkat.
„Meč,“ zavrčel bandita.
„Dej mi ho.“
„Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“
Bylo
slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl
omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou
hůlku.
„Na co si tu hrajete, ženská?“
„Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“
Nebyl
tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s
ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni,
až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem
oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi
a v ruce svírá Nebelvírův meč.
„Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor.
„Co
si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se
mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“
„Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“
„Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“
„Mávla
hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než
aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými
špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.
„Draco, vyhoď ty šupáky
ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli nemáš
žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“
Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
„Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!“
Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně.
„Jestli
je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k
ostatním. „Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby
zjistil...musím...musím vědět...“
Otočila se zpátky na svou sestru.
„Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“
„Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“
„Udělej
to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix.
Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a
propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.
„Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“
„Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“
Šedohřbet zavrčel radostí.
Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“
Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.
„Pokud
zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na
mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a
ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím.“
Hodila
Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž.
Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed
místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších
dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou
silou, jíž nešlo vzdorovat.
„Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?“
Harry cítil, jak se Ron třese.
Šedohřbet
je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v
nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly
masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně
do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna
bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval
příšerný ohlušující výkřik.
„HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. „HERMIONO!“
„Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“
„HERMIONO! HERMIONO!“
„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“
„Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“
Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.
“Harry? Rone?”
“Lenko?”
“Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!”
“Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.
“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…”
Hermiona
zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli
jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!”
„Pane
Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík?
Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu
s vodou.”
Za chviličku byla zase u nich.
„Nesmíte se hýbat,” řekla.
Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix.
„Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?”
„Našli
jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se
roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.
„Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“
„Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!”
Za
chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z
lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své
místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce
podzemí světlem.
Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé
tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v
rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta
Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých
ho přivázali lidé.
„Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.
„Ahoj Deane!”
Shora se opět ozvala Bellatrix.
„Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!”
Další hrozivý výkřik-
„HERMIONO!”
„Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!”
„Tady!”
Harry
ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího
po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož
obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě
třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a
dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.
Ron se snažil přemístit bez hůlky.
„Není
cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep
je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander
je tu už dlouho, zkusil všechno.”
Hermiona opět zakřičela, ten
zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho
jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a
osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.
„Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!”
Hermioniny
výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů
prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku
váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu
s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými kusy své hůlky, ale
nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a
Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…
Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.
„Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.
Harry
si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a
tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora
zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál,
„HERMIONO! HERMIONO!“
„Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?“
„Setkali
jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem
sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“
„Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“
„Můžeme
to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho
skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“
Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.
„Griphooku,“
zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný,
nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“
Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.
„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“
Udělali,
co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a
světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře
se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou
připravenou.
Malého skřeta chytil za paži a couval
zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný
okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack.
Ron stiskl
zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila
domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.
„DOB…!“
Harry
praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své
chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k
Bellatrix.
Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly
doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v
domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.
„Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“
„Ale jak jsi…?“
Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci.
„Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly.
„Můžeš s sebou vzít také lidi?“
Dobby opět přikývl.
„Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“
„Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“
Skřítek přikývl potřetí.
„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“
“Samozřejmě,
Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu
Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek
jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se
nepohnul.
„Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.
„Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean.
„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“
Když
Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin
shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého,
vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.
„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…“
Cítíl
Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud,
zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.
„Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“
Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli.
„Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?“
Harry a Ron na sebe okamžik zírali.
„Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“
Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení.
„Musíme
ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy
by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli
ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal Harry a když zaslechli za dveřmi
kroky, couvli ke zdi na protější straně.
„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“
Dveře
se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu
osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron
skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry
mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali:
Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho
kolem krku.
„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora.
„Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“
Harry mohl stěží dýchat.
„Ty
se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat
stříbrné prsty. „Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi,
Červíčku.“
Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle
se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá
vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je
stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z
milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil
onu chvilku slabosti.
„To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.
Bez
hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho
oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné
prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu.
„Ne…“
Aniž
by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale
nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému
nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a
neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou
chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.
„Ne!“
Ron
také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem
Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.
„Relashio!“
řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo;
Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně
vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se
zaškubal a přestal se pohybovat.
Harry a Ron se na sebe
podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po
schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k
pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na
Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u
Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.
„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“
Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.
„Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“
„Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“
„Ano,“ řekl skřet.
Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.
„Dobře,“
řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve
skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“
řekla hlasem, z něhož čišel triumf, „zavoláme Temného pána!“
Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.
V
ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše
okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se
bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl
jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli…
„To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“
Voldemortova
zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu,
křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno
bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal
opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho
přivolali, pocítí jeho hněv...
„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“
„NÉÉÉÉ!“
Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...
„Expeliarmus!“
zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do
vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.
Lucius,
Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“
a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly
z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem
a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul.
„STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“
Těžce
oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela
Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí
tiskla k hrdlu.
„Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!“
Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.
„Řekla
jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k
Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve.
„Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru.
„Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!“
Harry
to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí
temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli
už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl
žádný způsob, jak uniknout.
„A nyní,“ řekla Bellatrix
měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím, že
bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude
věnovat slečně šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče
neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete.“
Při
jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni
vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a
pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.
Bellatrix
stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou.
Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl
na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící
se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil
zkrvavený obličej.
Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z
trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z
Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:
„Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi.
Narcissa
strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály
když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.
„Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“
Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.
„Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel.
„Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.
„Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“
„Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!“
Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin.
„Rone,
drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul,
vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který
stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se
mohli přemístit.
Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden
okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou
čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix
vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...
Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...
Zmizel
kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to
bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím
pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova
meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda
se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se
mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...
Najednou
narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena,
vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na
zem.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.
Harry
se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je
od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle
hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb.
„Dobby, je to
Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u
Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“
Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.
„DOBBY!“
Skřítek
se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených,
zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze
skřítkovy zvedající se hrudi.
„Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. „POMOC!“
Nevěděl,
zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu
to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby
vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil
do chladné trávy.
„Dobby, ne, neumírej, neumírej!“
Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:
„Harry... Potter...“
Pak
se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než
velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl
vidět.