27. kapitola - Definitivní úkryt
Kapitola je již kompletní :)
Neexistoval
způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl,
že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné
se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn,
který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl
pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný.
Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a
studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova
křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel
ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo
se, že Hermiona vzlyká.
Zhruba po pěti minutách se Harry přestal
bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se
dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho
sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil
nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto
zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na
přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl
na jehlách.
Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se
vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů
uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až
poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají
po viteálech.
Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a
čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče
studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta
vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad
venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky
vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.
„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.
„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.
Ruce
měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření.
Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak
poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom,
že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla
samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho
zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?
Slunce
už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři,
ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a
po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín.
Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově
hřbetu.
„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry
se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně
leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z
drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to
způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.
Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.
„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho.
„TEĎ!“
Sklouznul
přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší
než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové,
zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby
uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron
a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od
nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní
vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu
vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a
přistál na vzdáleném břehu.
Harry, Ron a Hermiona plavali k
druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou
prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili,
mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu.
Hermiona se
zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a
usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony
odříkávat obvyklá ochranná kouzla.
Když skončil, přidal se k
ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se
na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude
po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali
sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona
podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které
si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se
a hodili do sebe dýňovou šťávu.
„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“
„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní.
„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“
Harry
vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a
rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je
oslňoval.
„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost
těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když
dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.
„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“
„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“
„Jak to myslíš?“
„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni
se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho
bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy
pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku.
„Co
budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná.
„Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“
„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“
Obloha,
pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč.
Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené
místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela
malá, třesoucí se postava.
„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl
vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc,
ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to
mohlo stát...
Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.
„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“
„M-můj
pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili
jsme se je za-zastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali
se do – do trezoru Lestrangeových...“
„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“
„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“
„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“
„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“
Zuřivý
odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený,
nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo
možné, že ten kluk objevil jeho tajemství?
„Starodávná hůlka
prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se
svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně
uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili
se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem
a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije
za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém
poháru...
Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a
ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho
záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co
když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval
jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále
podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla
teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec,
ten chlapec...
Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů,
on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší
čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších
bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět,
pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen?
Pravda,
necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl
tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v
bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené...
Ale musí to
zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a
obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách –
jezero, chýše, Bradavice,...
Špetka klidu teď malinko ochladila
jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově
chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny
stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v
pořádku.
A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o
jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl
být ukraden byla absurdní...
Stejně jako škola. Jedině on sám
mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal
největší tajemství toho místa.
A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy...
Ale
aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své
skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc,
stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám...
Který
z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v
něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl
vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně
bezpečným místem. Tam půjde jako první...
Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti.
A
Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro
Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu
může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec
mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl
pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit
Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak
neprozřetelné bylo jim důvěřovat?
Jako první tedy navštíví
Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy
neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde
stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze
křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...
Harry zprudka
otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu
jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj
dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování
jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez
povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je
zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré
jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce.
„Ví to.“
Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými
vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a
ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to.
Věděl jsem to.“
„Cože?“
Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.
„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“
„Viděl
jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on
je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený
a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde
zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v
Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude
tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako
poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“
„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.
„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“
„Počkej,
počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl
neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“
„Musíme
jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se
dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit,
co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí
viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost
bezpečný?“
„Ale jak se tam dostaneme?“
„Půjdeme do
Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou
ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se
tentokrát drželi pohromadě.“
„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“
„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“
Přes
jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a
teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a
pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta
viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za
nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi
ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili
na místě do drtící temnoty.
Earn Easily By Selling FlipBooks, eBook & Articles on Amazon KDP, Shopify, Etc
(Ronaldmouro, 13. 4. 2024 6:32)