Vítejte v Bradavicích

Všechno vypadalo rozmazaně, pomale. Harry s Hermionou vyskočili na nohy a vytáhli hůlky. Většina lidí si právě stačila uvědomit, že se stalo něco divného a všechny hlavy byly stále otočené k místu, kde byla ještě před chvílí stříbrná kočka. Od místa, kde se rozplynul Patron se do okolí šířilo v ledových vlnách ticho. Potom kdosi vykřikl.

Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté se rozutekli na všechny strany, hodně se jich Přemístilo. Ochranná kouzla kolem Doupěte byla zničena.

"Rone!" vykřikla Hermiona. "Rone, kde jsi?"

Když se protlačili napříč tanečním sálem, Harry spatřil zahalené a zamaskované postavy objevující se v davu. Potom uviděl Lupina s Tonksovou, oba měli zvednuté hůlky a křičeli "Protego!". Křik se rozléhal do všech stran -

"Rone! Rone!" volala s pláčem Hermiona, když byli s Harrym chránění vyděšenými hosty. Harry jí chytil za ruku aby se neztratili jeden druhému, když jim najednou kolem hlav prosvištěl paprsek světla. Nevěděli, jestli to byla ochranná nebo zlá kletba -

A Ron byl tady. Chytil se Hermioniny ruky a Harry ucítil, jak se na místě zatočili. Obrazy i zvuky pohaslé jako temnota, která je obkličovala. Jediné, co cítil, byla Hermionina ruka. Byl namáčknutý mezi prostor a čas, daleko od Doupěte, daleko od snášejících se Smrtijedů a možná i od samotného Voldemorta..

"Kde to jsme?" ozval se Ronův hlas.

Harry otevřel oči. Na malou chvíli si myslel, že ještě neopustili svatbu. Stále byli obklopeni lidmi.

"Tottenhamská ulice" zafuněla Hermiona. Musíme jít dál. Potřebujeme najít nějaké místo, kde se můžete převléknout.

Harry Hermionu poslechl. Napůl šli, napůl běželi širokou tmavou ulicí, plnou bavících se lidí a lemovanou zavřenými obchody, s blikajícími hvězdami nad hlavou. Kolem zarachotil dvoupatrový autobus a skupinka veselých návštěvníků hospody po nich po očku pokukovali. Harry i Ron na sobě stále měli hábity.

"Hermiono, nemáme se do čeho převléknout." řekl jí Ron, když se jedna mladá žena hlasitě rozhihňala, jakmile je uviděla.

"Proč jen jsem si s sebou nevzal neviditelný plášť?" ptal se sám sebe Harry a proklínal svou hloupost. "Celý minulý rok jsem ho u sebe měl a-"

"To je v pořádku, já ho mám. A mám i oblečení pro vás oba." odpověděla Hermiona, "Jenom si to zkuste a chovejte se v tom přirozeně - to půjde."

Vedla je po boční ulici dolů a potom do skrytu tmavé uličky.

"Když jsi říkala, že máš neviditelný plášť a oblečení.." řekl Harry, mračící se na Hermionu, která měla jen svou korálkovou kabelku, ve které teď něco hledala.

" Ano, tady jsou," prohlásila Hermiona a k jejich údivu z ní vytáhla dvoje džíny, svetr, nějaké hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý plášť.

"Jaks to zatraceně-?

"Neodhalitelné zvětšovací kouzlo," řekla Hermiona. "Složité, ale myslím, že jsem ho udělala správně. Každopádně se mi podařilo sem dát všechny věci, které budeme potřebovat." Zatřepala s křehce vypadající taškou a znělo to jako kdyby v ní byla spousta velkých těžkých věcí. "Ale, zatraceně, to budou ty knihy," řekla, když nakoukla dovnitř, "A mám jich tam spoustu.. Tak dobře.. Harry, ty si radši vem neviditelný plášť. A Rone, převlékni se a pospěš si.."

"Kdy jsi to všechno udělala?" zeptal se Harry, když si Ron sundaval hábit.

"Říkala jsem vám to v Doupěti, měla jsem sbalené ty nejdůležitější věci. Víš, v případě,že bychom museli rychle utéct. Ráno jsem sbalila i tvůj batoh, když jsi se převlékl a dala ho sem.. Jen jsem měla pocit, že.."

"Jsi úžasná, fakt že jo" řekl Ron a podával jí svoje věci sbalené do uzlíku.

"Děkuji" usmála se Hermiona a strkala jeho věci do kabelky. "Harry, prosím, vezmi si ten plášť!"

Harry si přehodil neviditelný plášť přes ramena, zakryl si s ním hlavu a zmizel. Právě si začal uvědomovat, co se stalo.

"Ostatní - všichni na té svatbě -"

"Teď si s tím nesmíme dělat starosti," šeptala Hermiona. "Nemůžeme se vrátit Harry, každého bychom tím jen víc ohrozili"

"Má pravdu," přidal se Ron, kterému se zdálo, že Harry by se mohl začít hádat, i když mu neviděl do tváře. "Byla tam spousta členů Řádu, ti už se o to nějak postarají."

Harry přikývl, ale pak si vzpomněl, že ho ostatní nevidí a řekl, "Jasně." Ale myslel na Ginny a cítil jak v něm všechno vře.

"Tak pojďte, myslím, že bychom sebou měli pohnout," promluvila Hermiona.

Vrátili se zpátky do boční ulice a pak zpátky na hlavní cestu. Na druhé straně silnice zpívala a motala se na chodníku skupinka mužů.

"Jen tak ze zvědavosti, proč Tottenhamská ulice?" zeptal se Ron Hermiony.

"Nevím, jenom mě to tak napadlo, ale jsem si jistá, že tady v mudlovském světě je pro nás bezpečněji. Tady nás hledat nebudou."

"Správně" řekl na to Ron a pořád se ohlížel kolem, " ale, necítíš se trochu - nechráněná?"

"Kde jinde bychom mohli být?" zeptala se Hermiona, zatímco opilci na ní z druhé strany ulice začali hvízdat. "Nemůžeme se přece ubytovat v Děravém kotli a do Siriusova domu by se mohl dostat Snape.. Řekla bych, že můžeme zkusit náš dům, i když si nejsem jistá, jestli ho budou kontrolovat... Áá, ať jsou zticha!"

"V pořádku, miláčku? zavolal na ní ten nejopilejší. "Dáš si něco k pití? Pojď sem a dej si s námi!"

"Pojďme si někam sednout," řekla narychlo Hermiona, zrovna když už Ron otevíral pusu. "Podívej, tady je to dobrý!"

Byla to malá a ošumělá noční kavárnička. Všechny stoly byly pokryté lehkou vrstvou mastnoty, ale nikdo tu nebyl. Harry proklouzl dovnitř ke stolku a Ron si sedl vedle něho naproti Hermioně, která seděla zády ke vchodu a to jí vadilo. Dívala se za sebe tak často, že to vypadalo, jako kdyby měla tiky. Harry zas neměl rád, když se nic nedělo. Když šli, vypadalo to, že mají nějaký cíl. Pod pláštěm cítil, jak vyprchávají poslední známky mnoholičného lektvaru. Jeho ruce získávaly svou délku a tvar. Vyndal si brýle z kapsy a nasadil si je.

Po chvíli se ozval Ron, "Víte, že nejsme daleko od Děravého kotle, je to jenom-"

"Rone, tam přece nemůžeme!" řekla najednou Hermiona.

"Tak tady jenom tak neseďme a pojďme zjistit co se děje!"

"Vždyť víme, co se děje! Voldemort obsadil Ministerstvo, co ještě potřebujeme vědět?"

"Dobře, dobře, byl to jenom nápad!"
Ponořili se do bodavého ticha. Servírka přežvykující žvýkačku se přišourala ke stolu a Hermiona objednala dvě cappuccina. Protože byl Harry neviditelný, vypadalo by divně objednávat tři. Dovnitř vstoupil pár statných dělníků a sedl si ke stolku vedle. Hermiona ještě ztišila hlas.

"Najdeme nějaké tiché místo na přemístění a zamíříme někam na venkov. Když už jsme tady, pošleme zprávu Řádu."

"Můžeš jí poslat po Patronovi?" zajímal se Ron.

"Myslím, že ano. Trénovala jsem to," odpověděla Hermiona.

"Dobře, dlouho už neměli žádné potíže a stejně už můžou být zatčení. Bože, to je odporný," dodal Ron, když usrknul napěněného šedivého kafe. Číšnice to zaslechla a šlehla po něm ošklivým pohledem, když se šourala obsloužit nové zákazníky. Větší z obou dělníků, obrovitý blonďák, jí poslal pryč zrovna ve chvíli, kdy si ho Harry přišel prohlédnout. Uraženě na něho zírala.

"Tak pojďme, nechci pít tenhle sajrajt," prohlásil Ron. "Hermiono, máš mudlovské peníze na zaplacení?"

"Ano, vzala jsem si všechny svoje úspory než jsem jela do Doupěte. Vsadím se, že všechny drobné jsou naspodu," povzdechla si Hermiona a sahala pro svojí korálkovou tašku.

Oba dělníci udělali stejný pohyb a Harry je nevědomky následoval. Všichni tři vytasili hůlky. Ron, si o pár vteřin později uvědomil co se děje, skočil přes stůl a odstrčil Hermionu stranou. Síla Smrtijedovy kletby rozdrtila vydlaždičkovanou stěnu v místě, kde měl Ron před chviličkou hlavu. Když tu Harry, stále neviditelný, zakřičel, "Stupefy!"

Velký smrtijed byl zasažen do tváře proudem červeného světla. V bezvědomí se sesul k zemi. Jeho společník který nevěděl kdo vyslal kletbu, vypálil další na Rona. Ze špičky jeho hůlky vylétly zářící černé provazy a svázaly Rona od hlavy k patě - Číšnice zaječela a utíkala ke dveřím - Harry vyslal další omračující kouzlo na Smrtijeda s pokřivenou tváří, který svázal Rona, ale kouzlo minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo číšnici, která se zřítila ve dveřích.

"Expulso!" zahřměl Smrtijed a stůl před kterým stál Harry vybuchl. Síla výbuchu ho odhodila na zeď a on ucítil, jak pouští hůlku a jak z něho sklouzl neviditelný plášť.

"Patrificus Totalus!" Zakřičela Hermiona, kterou nikdo neviděl a Smrtijed padl jako socha s dunivým třesknutím na zem do nepořádku z rozbitých stolů, porcelánu a rozlitého kafe. Hermiona se vyplazila z pod lavičky a setřepala ze sebe střepy.

"D-diffindo," řekla, míříc hůlkou na Rona, který v bolesti zařval, když ho řízla do kolene. "Je mi to moc líto, Rone, klepe se mi ruka! Diffinito!"

Přeřezané provazy opadaly. Ron se postavil na nohy a protřepal si ruce, aby si v nich obnovil cit. Harry sebral svou hůlku, přelezl všechny trosky až ke Smrtijedovi, který ležel přes lavičku.

"Poznávám ho, byl tam té noci, kdy zemřel Brumbál." řekl. Obrátil tmavšího Smrtijeda nohou. Jeho oči rychle přebíhaly mezi jím, Ronem a Hermionou.

"To je Dolohov," řekl Ron. "Poznal jsem ho podle starých plakátů. Myslím že tenhle byl ten velký Thorfinn Rowle."

"Nezaleží na tom, jak se jmenují!" řekla trochu hystericky Hermiona. "Jak nás našli? Co budeme dělat?"

Zdálo se, že její zděšení vyčistilo Harrymu hlavu.

"Zamkněte dveře," řekl jí, "a ty, Rone, zhasni."

Koukl se dolů na omráčeného Dolohova, rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek, Ron zhasl a kavárna se ponořila do tmy. Harry slyšel muže, který se předtím šklebil venku na Hermionu, jak křičí na jinou dívku.

"Co s nimi budeme dělat?" Zašeptal Ron skrz tmu Harrymu, a potom, ještě tišeji, "Zabijeme je? Oni chtěli zabít nás."

Hermiona se zachvěla a o krok ustoupila. Harry zavrtěl hlavou.

"Potřebujeme smazat jejich vzpomínky," řekl. " To bude lepší, svede je to ze stopy. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli."
"Ty jsi šéf," řekl Ron o něco uvolněněji. "Ale, nikdy jsem neuměl paměťové kouzlo."

"Ani já," přidala se Hermiona, "ale znám teorii."

Pomalu, zhluboka se nadechla, potom ukázala hůlkou na Dolohovovo čelo a řekla,"Obliviate."

Najednou, Dolohovovy oči vypadaly bezstarostné a zasněné.

"Nádhera!" zvolal Harry a poplácal ji po zádech. "Dávej pozor na toho druhého a na číšnici, než to tu s Ronem trochu poklidíme."
"Poklidíme?" divil se Ron a rozhlížel se po skoro zničené kavárně. "Proč?"

"Nemyslíš, že by zjistili, co se stalo, kdyby se vzbudili a octli by se na místě, které vypadá jako po bombardování?"

"No jo, Dobře.."

Ron bojoval se svojí kapsou, než z ní dostal hůlku.

"Není to žádný zázrak, Hermiono, sbalila jsi mi moje strarý džíny, jsou úzký."

"To je mi opravdu líto," zasyčela Hermiona a jak táhla číšnici od oken, Harry jí slyšel zamumlat návrh, kam by si mohl dát Ron svojí hůlku.

Když už byla kavárnička opravená do původního stavu, zatáhli Smrtijedy zpátky k jejich stolu a opřeli je naproti sobě. "Ale jak nás našli?" Ptala se Hermiona a koukala přitom z jednoho nehybného muže na druhého. "Jak věděli, kde jsme?"

Otočila se k Harrymu.

"Ty - nemyslíš, že máš na sobě pořád tu stopu, že ne, Harry?"

"Nemůže," řekl Ron. "Stopa se zničí v sedmnácti, to je kouzelnický zákon, nemůžeš jí mít v dospělosti."

"Co ty víš." pokračovala Hermiona," Co když našli Smrtijedi způsob, jak jí dát na někoho sedmnáctiletého?

"Ale Harry nebyl v posledních dvacetičtyřech hodinách v blízkosti žádného Smrtijeda. Kdo by byl čekal, že mu dají stopu zpátky?"

Hermiona neodpověděla. Harry se cítil poskvrněný, nakažený. Opravdu je takhle Smrtijedi našli?

"Když nemůžu použít magii a vy nemůžete použít magii blízko mě, bez toho, abychom ukázali svojí pozici -" začal.

"Nebudeme se rozdělovat!" řekla Hermiona pevně.

"Potřebujeme bezpečné místo k ukrytí," řekl Ron. "Dej nám čas na přemýšlení."

"Siriusuv dům," řekl Harry.

Ostatní jenom zírali.

"Nebuď hloupý, Harry, může se tam dostat Snape!"

"Ronův otec říkal, že je to proti němu chráněno - a i kdyby to nefungovalo," tlačil na Hermionu, aby něco řekla "tak co? Přísahám, že si nepřeji nic jiného, než potkat Snapea!"

"Ale -"

"Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli mám na sobě pořád tu stopu, budeme jich mít kolem sebe celé davy kamkoliv půjdem."

Nemohla se hádat, i když vypadala, že by chtěla. Zatímco odmykala dveře, Ron opět rozsvítil světla. Potom, když Harry napočítal do tří, osvobodili své tři oběti a předtím než číšnice nebo nějaký ze Smrtijedů mohli cokoli udělat, Harry, Ron a Hermiona se na místě otočili a znovu zmizeli do tísnící temnoty.

O pár vteřin později se Harryho plíce znovu pořádně nadechly a jeho oči se otevřely. Už nestály vprostřed přátelské ošumělé čtvrti. Ze všech stran na ně shlížely vysoké, poloprázdné domy. Číslo 12 pro ně bylo viditelné, protože jim Brumbál, strážce tajemství, řekl, že tam je. Pospíchali k domu a každých pár metrů kontrolovali, jestli je někdo nepronásleduje nebo nepozoruje. Doběhli ke schodům a Harry jednou klepl do dveří hůlkou. Uslyšeli řady kovových cvaknutí a rachot řetězu, když tu se dveře se zaskřípěním houpavě otevřely a všichni tři přeběhli přes práh.

Jakmile Harry zavřel dveře, oživly staré plynové lampy a vrhly jiskrné světlo podél vstupní haly. Vypadalo to tu právě tak, jak si to Harry pamatoval. Děsivé, pavučinami pokryté obrysy domu - hlavy domácích skřítků na zdi vrhající náhodné stíny na schodiště. Dlouhé tmavé závěsy skrývající portrét Siriusovy matky. Jediná věc, která nebyla na svém místě, byla trolí noha na deštníky, která bývala věčně převrácená, jak o ní Tonksová pořád zakopávala.

"Myslím, že tu někdo byl," zašeptala Hermiona a ukázala na nohu.

"Mohlo se to stát, když Řád odešel," zahuhlal Ron.

"Tak kde jsou ty ochrany proti Snapeovi?" zeptal se Harry.

"Možná fungují, jen, když se tady ukáže?" navrhl Ron.

Ještě chvíli všichni zůstali na rohožce u dveří a báli se pohnout dál do domu.

"Tak, nemůžeme tu stát navždy," řekl Harry a udělal krok vpřed.

"Severus Snape?"

Zašeptal hlas Pošuka Moodyho ze tmy a všichni tři skočili vystrašeně zpátky ke dveřím. "Nejsme Snape!" zaskřehotal Harry předtím, než kolem něho zavanulo něco jako studený vzduch a zkroutilo mu to jazyk zpátky, takže nemohl mluvit. Než měl vůbec čas něco cítit v puse, jazyk se mu opět rozmotal.

Ostatní, vypadali, že se jim stalo totéž. Ron se začal dávit a Hermiona zakoktala, "To m-musela b-být P-pošukova Ja-jazyk-svazující kletba připravená pro Snapea!"

Harry opatrně udělal další krok vpřed. Něco se na konci chodby přesouvalo ve stínech a než mohl kdokoli říct jakékoli slovo, z koberce před nimi se vztyčila vysoká, zaprášená postava. Hermiona zaječela a to samé udělala i paní Blacková, když se její závěsy rozletěly. Šedivá postava děsivě plula vzduchem stále rychleji k nim.

Její po pas dlouhé vlasy a vousy se vlnily za ní, měla vyzáblou propadlou tvář s prázdnými očními důlky, hrůzostrašně pozvedla odpornou kostnatou ruku a ukázala na Harryho.

"Ne!" zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, žádné kouzlo z ní nevyšlehlo. "Ne! To jsme nebyli my! Nebyli jsme to my, kdo tě zabil-"

Při slově "zabil" postava vybuchla ve velkém oblaku kouře a popela. Kašlající Harry s uslzenýma očima se rozhlédl kolem sebe a viděl Hermionu zkroucenou na zemi u dveří, jak si rukama zakrývá hlavu. A Rona, který se klepal od hlavy k patě a nemotorně jí poplácával po ramenou, "Už je to d-dobrý.... Je to p-pryč...."

Prach se točil okolo Harryho jako modrá mlha odrážející světlo lamp. A paní Blacková stále ječela.

"Zrádci vlastní krve, darebáci, špinavé skvrny na rodu Blacků, zkáza a hanba v domě mých otců-"

"TICHO!" vykřikl Harry a zamířill na portrét hůlkou. S prásknutím a výbuchem červených jisker se zatáhly závěsy a umlčely portrét.

"To.. to bylo.." zakňučela Hermiona, když jí Ron pomohl na nohy.

"Jasně," řekl Harry, "ale nebyl to opravdu on, že? Jen něco, co mělo vystrašit Snapea."

Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape zničil hororovou postavu tak klidně jako zabil Brumbála? Nervozita v něm stále zvonila, nechal ostatní dva v hale, napůl očekával, že další hrůzu objeví sám, ale nic se ani nehnulo, kromě myši, která pobíhala podél lišty na zemi.

"Než půjdeme dál, měli bychom to tu zkontrolovat," zašeptala Hermiona, zvedla hůlku a řekla,"Homenum revelio."

Nic se nestalo.

"Dobře, právě jsi zažila docela velký šok," řekl Ron mile, "co to vlastně mělo udělat?"

"Udělalo to přesně to, co jsem si myslela!" řekla Hermiona o něco podrážděněji. "Bylo to kouzlo k odkrytí lidské přítomnosti, takže tady není nikdo, kromě nás!"
"A starý Prašivec," dodal Ron, ukazujíc na kus koberce, ze kterého povstala mrtvola.

"Zvedáme se," řekla Hermiona a vyděšeně se zadívala na to samé místo a vedla je po vrzajících schodech do salonu v prvním patře.

Zamávala hůlkou aby zapálila staré plynové lampy, potom se trochu zachvěla, protože byl v pokoji průvan a sedla si do křesla, s rukama pevně přitisknutýma k tělu. Ron došel k oknu a trošičku poodtáhnul těžké sametové závěsy.

"Venku nikoho nevidím," hlásil. "A řekl bych, že jestli má Harry na sobě stále stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že by se nedostali do domu, ale- co se děje, Harry?"

Harry vydal bolestivý výkřik. Jizva ho začala znovu pálit, když něco jako záblesk prolétlo jeho myslí, jako jasné světlo ve vodě. Viděl velký stín a cítil zuřivost. Bylo to silné a krátké jako elektrický šok.

"Co jsi viděl?" ptal se Ron a posunul se k Harrymu. "Viděl si ho na mém místě?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - opravdu zuří -"

"Ale to mohlo být v Doupěti," řekl hlasitě Ron. "Co ještě? Nic jsi neviděl? Proklel někoho?"

"Ne, jen jsem cítil zlost - nemůžu říct -"

Harry se cítil otráveně, zmateně a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla, "Zase ta jizva? Ale co se stalo? Myslela jsem, že to spojení už neexistuje!"

"Byla to jenom chvilka," mumlal Harry, jizva ho stále bolela a nemohl se moc soustředit. "Já - já myslím, že se to zase otevře, když se neovládá, tak to dřív -"

"Ale potom jsi zavřel svou mysl!" řekla Hermiona ostře. "Harry, Brumbál nechtěl používat to spojení, chtěl ho zavřít, a proto jsi se měl naučit Nitrobranu! Jinak ti Voldemort vložit do mysli falešné myšlenky, pamatuješ -"

"Jo, pamatuji si to, díky," řekl Harry skrz zaťaté zuby. Nepotřeboval, aby mu Hermiona říkala, že Voldemort využil tohohle spojení mezi nimi, aby ho zavedl do pasti, ani to, že to vyústilo v Siriusovu smrt. Přál si, aby jim býval neříkal, co viděl a cítil. Dělalo to Voldemorta více výhružným. A i přesto, že měl jizvu přitisknutou na okno, bolest se stále stupňovala a i když s tím bojoval, bylo to jako odolávat přicházející nemoci.

Otočil se zády k Ronovi a Hermioně a předstíral, že zkoumá starý gobelín s rodokmenem rodiny Blacků. Potom Hermiona vypískla. Harry znovu vytáhl hůlku a otočil se dokola, až uviděl stříbrného Patrona, jak vlétl oknem do pokoje a přistál na podlaze před nimi, kde se proměnil v lišku, která mluvila hlasem Ronova táty.

"Rodina je v bezpečí, neodpovídejte, byli jsme sledováni."

Patron se rozplynul ve vzduchu. Ron vydal nějaký zvuk mezi zakňučením a zaúpěním a klesl do křesla. Hermiona se k němu přidala a chytla ho za ruce.

"Jsou v pořádku, jsou v pořádku!" šeptala a Ron se pousmál a objal ji.

"Harry," řekl přes Hermionino rameno, "Já -"

"Žádný problém," řekl Harry, zhnusený tou bolestí v hlavě. "Je to tvoje rodina, samozřejmě, že jsi měl strach. Taky jsem to tak cítil." Myslel na Ginny. "Taky to tak cítím."

Bolest v jeho jizvě dosáhla vrcholu a pálila jako by byl zpátky na zahradě v Doupěti. Slabě slyšel Hermionu říkat "Nechci být sama. Nevezmeme si spacáky, co jsem přnesla a nebudeme spát tady?"

Slyšel Rona, jak souhlasí, ale už nemohl té bolesti odolávat déle. Vzdal se.

"Koupelna," zamumlal a opustil pokoj, jak nejrychleji mohl aniž by běžel.

Stěží se mu to povedlo. Třesoucíma se rukama otevřel dveře před sebou, chytil se za bušící hlavu a padl na podlahu. Potom v agonii ucítil vztek, že jeho duše nepatří do jeho vlastnictví, viděl dlouhý pokoj osvětlený jen světlem ohně a obrovského světlovlasého Smrtijeda, křičícího a svíjejícího se na podlaze. A hubenější postavu stojící nad ním s hůlkou pozvednutou, zatímco Harry mluvil vysokým chladným nemilosrdným hlasem.

"Víc, Rowle, nebo můžeme skončit a nakrmit tebou Naginiho? Lord Voldemort si není jistý, jestli bude tentokrát odpouštět.. Zavolal jsi mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter znovu utekl? Draco, dej Rowlovi ochutnat své pohoršení.. Udělej to nebo pocítíš můj hněv sám!"

Špalek dopadl do ohně, vyšlehly plameny a jejich světlo ozářilo vyděšenou špičatou bílou tvář - která vypadala, jako by se zrodila z hluboké vody. Harry těžce oddechoval a otevřel oči.

Ležel na studené černé mramorové podlaze a nos měl jen kousek od stříbrného ocasu hada, který podpíral vanu. Posadil se. Zdálo se mu, že má Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej vypálený v očích. Cítil se zhnusený tím, co právě viděl, způsobem, jakým Voldemort ušetřil Draca.

Ozvalo se rychlé klepnutí a Harry vyskočil, jak zazněl Hermionin hlas.

"Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tady."

"Jo, jasně, díky," řekl a ze všech sil se snažil udržet lhostejný hlas, když si stoupl a pustil ji dovnitř¨.